Nejsem žádná švadlena...

... ale přesto se s radostí, chutí a zápalem sobě vlastním pouštím do úkolů švadlenám náležejících. Jako kupříkladu do ušití čtyř povlaků na polštář pro mou milou kamarádku.

Moc toužila po novém oblečku pro své obývákové polštáře, stávající už byly oleželé, osedělé či snad olysalé a žádná maloobchodní síť nesplňovala její představy. Nebo je splňovala za ceny vstkutku bezkonkurenční ve své výši. Když mi to říkala, já nadšenec s vizí dalšího fascinujícího projektu (ne, nemám půlku skříně plnou oblečení na refashion..) a nových znalostí a zkušeností (třeba šití zipu) jsem se nabídla, že spolu zajdeme vybrat látku a já pak kýžené povlaky spíchnu. 
Několik různých návodů na internetu mi poradilo, jak nejlépe všít zip.  Nikdy jsem to nedělala a mám z toho vlastně panickou hrůzu, nicméně kreativní záchvaty takové prkotiny jako techniku tvorby neřeší a žádným úkolem se nenechají zastrašit.
O to větší je pak frustrace, když něco nejde tak, jak (si) to bylo představováno. Stroj šicí létá oknem (zatím pouze jen ústně) a můj drahý se buď klidí nebo se mě snaží uklidnit a dokonce i pomoct. Jeho schopnost něco pořádně naměřit a hlavně dvakrát měřit, než řízneme, je výrazně větší než moje.

Nějinak tomu bylo u povlaků. První povlak rudý, pruhatý, o rozměrech 50x50 cm, trval ušít tři hodiny. 

 To je on. První Povlak Od Léni :)

Látka hutná, silná, typově na přehoz či čalounění a zip takový ten skrytý. Holt tak to je, když materiál vybírají dvě nadšené amatérky, jedna bere, co se jí líbí a druhá ji v tom podporuje bez ohledu na následky a možné těžkosti při realizaci. Ušití tedy trvalo, protože zip se vlnil, hýbal a byl na každé straně jinak dlouhý, což povlaku lehce ubíralo na kráse. Nakonec však byla bitva vybojována a druhý povlak z též látky ušit za krásnou hodinu. Včetně narýsování, stříhání a odhánění nechtěných pomocníků.

Nelinka svým lejzrovým pohledem kontroluje pravoúhlost pravých úhlů. 

Povzbuzena úspěchem, jala jsem se druhý večer páchat povlaky z druhé, krásné květované látky. Přišití zipu zdálo se být v pohodě (navzdory internetovým radám šiju zip jako první, prostě proto, že se mi to tak dělá nejlíp). Hned nato ovšem nastala krize v podobě kolize nitě s látkou. Ať jsem štelovala, jak jsem štelovala, horní nit se po pár ušitých stezích trhala a šití se tím stalo dost šíleným. Doporučení mého drahého, ať se ozvu své mámě, tetě nebo bratránkově manželce, vystudované restaurátorce textilií, jsem ignorovala s tím, že já si na to přeci přijdu sama !!!Po asi hodině nekonečného štelování jsem šla nastálou situaci rozdýchat do postele a prokonzultovat s internetem a manuálem ke stroji. Nabita informacemi jsem druhý den ke stroji znovu zasedla a tentokrát se pustila do štelování informovaného. Po dalších dvou hodinách, kdy stroj slovně létal vzduchem směrem z okna ven, nitě létaly po kuchyni a já málem vylétla z kůže, jsem na svého miláčka dala a domluvila si na druhý den osobní konzultaci u bratránkovy ženy Jarušky.

Ta druhý den sedla ke stroji, řekla: "Tady to máš moc povolený." a "Tady to máš moc utažený.", chvíli štelovala, načež polštář úplně v klidu obšila. Mě málem omyli, ale večer jsem pak druhý do páru zvládla sama. Nit se sice pořád trochu trhala, neb látka je zkrátka na můj stroj příliš hustá, ale snaha byla korunována úspěchem. A hlavně radostí na straně mé kamarádky!!!

Nově oblečené polštářky - no nejsou krásné?

Poučení zní - nešij z látek na čalounění a když už, tak zavolej Jarušce hned, jak něco nepůjde :)